neděle 19. května 2019


Jak jsem reklamoval rakev…na podsedáky
Byl to den jako každý jiný. Když jsem po práci nastupoval do auta s tím, že dojedu normálně domů, ozval se mi v kapse telefon. V domnění, že je to konečně televizní producent, který se probudil z letargie a našel v záplavě knih tu moji v touze, že dle ní natočí své stěžejní životní dílo, jsem hmátl po mobilu. Nebyl to producent, ale má drahá a jedinečná tchyně. Oproti jiným mužským kolegům, jimž při hovoru s tchyní vyskočí husí kůže i tam, kde nemá co dělat, jsem hovor s láskyplným „ano, maminko“ přijal.
Rozpadla se jí plastová rakev na podsedáky a drobné zahradní náčiní. Taková ta černá, škaredá a odporná plastová škatule, kterých jsou všude po supermarketech tucty.
„Sedni do auta a tu plastovou kraksnu mi musíš vyreklamovat, já na to nemám nervy!“
„Ano,“ odvětil jsem. Tomuto člověku nelze odporovat, to se mnou musí jistě každý mužský souhlasit. Maminka, tchyně a manželka … ty mají vždy pravdu. To je prostě holý a nepopíratelný fakt.
Když jsem vystoupil z auta a v mírném dešti přišel na zahradu, zjistil jsem, že to nebude jen tak. Voda mi lezla úplně všude, ten špinavý plast obalený čímsi, co se mi lepilo k dlaním, klouzal jako poslední okurka, když se ji snažíte vytáhnout ze dna velké zavařovací sklenice. Ty zatrolené plastové packy pojící díly k sobě byly zacvaknuty tak, že prostým prstem nešly oddělit.
„Půjčím,“ podotkl horlivý zahradní soused poté, když jsem jej požádal o menší šroubovák. Vzhledem k tomu, že jsem z pohledu jakýchkoliv technických a kutilských schopností skončil u pravítka, stálo mne použití šroubováku málem holý život. Inu…, kdyby každý všechno uměl a dokázal by sebemenší práci zvládnout sám, řemeslníci by patrně pošli hladem. Rozhodl jsem se, že ty plastové zarážky podeberu právě šroubovákem, aby lépe vyskočily a mohl jsem je tak snáze od sebe oddělit. Snad ta hlemýždí slizká stopa v okolí způsobila, že se mi šroubovák vysmekl a prořízl na kalhotách v oblasti kolene úhlednou díru. Nu což, jiní za děravé kalhoty platí hříšný peníz, já si je vyrobil zdarma. Touha vyjít své tchyni vstříc způsobila, že jsem spolkl vulgarismy a nahromaděný adrenalin a vztek jsem ventiloval ven silným škubnutím, aby plastové díly povolily.
„Mám ti s tím pomoci do auta?“
„Není třeba, maminko,“ procedil jsem mezi zuby a s postojem hrdiny jsem ten plastový šmejd dostal do kufru a vydal se do třicet kilometrů vzdáleného obchodu se zahradnickými potřebami.
V hlavě jsem si přehrával několik variant reklamačního procesu, které jsem plánoval dle nálady personálu použít.  Zhruba po deseti kilometrech, nevím, co svému šéfovi udělali, mne zastavili policisté, promoklí na kost.
„Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ zeptal se mne ten mladší s opelichaným knírkem pod nosem.
„Vážený pane podpraporčíku, nevím…,“ řekl jsem se zoufalým obličejem.
„Nesvítí vám levé světlo,“ řekl vítězoslavně policista, „umíte si to opravit?“
„Pane,“ polkl jsem znovu svůj vztek, „toto není stodvacítka, toto je korejské lego…, pokud chcete vyměnit žárovku, musíte vyndat na asfalt půl motoru.“
„Nevtipkujte,“ odsekl policista, „vystupte si z vozidla!“
„To snad nebude nutné…,“ řekl jsem konejšivým hlasem, protože jsem pochopil, že s tímto mladým uchem nebudou žádné žerty. „To, co vezu vzadu v kufru, to je plastová bedna na zahradu. Koupila si ji tchyně, rozbila se jí a já ji jdu vyreklamovat…, teda ne tu tchyni, ale tu bednu…, a neumíte si představit, co by se dělo, kdyby se ta reklamace nepovedla. Kdyby věděla, že mne pokutujete? Umíte si představit ten výsměch? To ponížení? To její: já jsem ti to říkala? Mějte trochu porozumění!“
„Tak…, tak si to dejte opravit…, jeďte už,“ řekl s mužskou sounáležitostí a pustil mě dál.
Než jsem dorazil k obchodu, v nitru jsem se několikrát omluvil své tchyni, že jsem její rodinnou roli použil při hovoru se strážcem zákona. Věřím, že by mi to odpustila, účel světí prostředky.
Na parkovišti před obchodem jsem otevřel kufr auta a ta plastová bestie, snad dostala nožičky, vyklouzla na zem a celou hranou mne vzala přes pravý nárt. Slovo popisující nejstarší ženské povolání se rozlétlo společně se zvuky syčení po celém parkovišti. Dáma jdoucí okolo utrousila poznámku a zvrhlosti dnešní doby. Nebral jsem na to ohled, chtěl jsem to mít brzy za sebou. Vzal jsem pod obě paže šest kusů plastové kraksny, sám jsem se pochválil, že jsem to zvládl. V tu chvíli se ve mně objevil pocit kulturisty, který zvládne vše. Ovšem klíče od auta, ty si to hezky hověly v zadní kapse kalhot. Ač jsem se sebevíc snažil, musel jsem ty kusy plastu opřít o auto, abych se ke klíčům dostal. Spikla se proti mně i gravitace. Rány, které se při pádu plastových kusů ozvaly, by probudily i chronického spáče. Několik čar na levém zadním blatníku jsou památkou na tento den.
Divil jsem se, že prodavačky při pohledu na zákazníka připomínajícího Uga Fantozziho nezatarasily automatické dveře nábytkem. Když jsem pokládal ty plastové kusy na podlahu před pultem, zírala na mne jedna z nich jako na zjevení.
„Co to tu nesete?“ divila se. Zvedl jsem hlavu a s výrazem, v němž šlo jasně vyčíst, že toho mám opravdu plné zuby, jsem pronesl: „tu úžasnou, skvělou a fenomenální bednu na podsedáky, kterou jsem tu před týdnem koupil!“
„A co vám na ní vlastně vadí?“ vypustila bublinu od žvýkačky, pohlédla znuděně na hodinky, otočila se a zavolala: „Mileno! Pojď sem, to musíš řešit ty!“
Dřepěl jsem u pultu a cítil jsem se jako zločinec. Milena, ta druhá prodavačka, se vypotácela ze skladu a šinula si to ke mně jako medvěd, kterého v lese vyrušili ze zimního spánku. Byla tomu medvědovi snad i trochu podobná. Potkat ji na chodníku o půlnoci, předám ji dobrovolně peněženku i bankokartu, sdělím PIN a prchám.
„Co tomu chybí?“ odvětila tónem medvědice.
„Upadává víko…, vyskakuje z těch plastových pantů!“ řekl jsem tiše a krčil jsem se u pultu ze strachu, že mi snad vrazí tou svou velkou prackou pořádný pohlavek.
„To bych se na to podívala,“ řekla sarkasticky, vzala zadní část a víko, přicvakla je k sobě a demonstrativně předvedla, že víko drží a já jsem vlastně idiot.
„Kde vám to upadává? Co vám upadává?“ usmívala se sarkasticky.
Sebevědomí, chtělo se mi nahlas říct.
Připadal jsem si jako na zubařském křesle poté, co po probdělé noci s bolavým zubem, kdy při svítání chcete ohlodávat i dřevěné nohy od stolu proto, aby to nebolelo, si neumíte vzpomenout, jestli je to sedmička vpravo nebo vlevo.
„Myslíte si, že bych v tomto počasí cestoval třicet kilometrů, tuto bestii rozebíral a zdržoval vás i sebe jen tak?“
„No, to musíte vědět vy!“ řekly obě prodavačky shodně, jako kdyby to byla naučená věta z manuálu.
„Víte co?!“ vykřikl jsem, „tak si to tady nechejte, já už to nechci!“
Vstal jsem, otočil jsem se na podpatku a vyšel ven před prodejnu. Jako zeť jsem dnes selhal. Dovedl jsem se poprat s materiálem, policejním orgánem, ale reklamace neklapla. Ať si tu krabici nechají.
„Pane!“ křičela ta medvědice, která vyběhla před prodejnu, chytila mne tlapou za rameno před tím, než jsem nastoupil do auta. „Ale, to tady nemůžete nechávat, to nejde…, co my s tím?“
„Můžu,“ řekl jsem rezignovaně, „můžu. Já ten krám nepotřebuju…, nechte si to!“
„Tak, ale to tady nemůže ležet, vezměte si to pryč!“ zvyšovala na mne hlas.
„Ne, já to nechci! Přeji vám, ať máte pěkný den!“ Otevíral jsem dveře od auta.
„A když vám dám nový, tak si to uklidíte?“
Tu plastovou bestii jsem jí pomohl odnést do skladu.
Vítězně jsem odvážel novou, čistě zabalenou bednu zpět k domovu. Po cestě jsem se zastavil v servisu vyměnit žárovku.
Tchyně mne přivítala s otevřenou náručí. Byla tak šťastná, že jsem se domníval, že mi vytesá na zahradě sochu v životní velikosti.
„Poskládáš mi to?“ žadonila, „já bych to jinak rozkopala!“ Kdo by jí odolal.
Vzhledem k tomu, že již nepršelo, radostně jsem bednu poskládal.
„Tak,“ usmál jsem se, „pojď si to vyzkoušet!“
Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem postavil tu největší katedrálu v Evropě.
Víko, které po otevření zůstalo mé tchyni v ruce, letělo přes celou zahradu.
A já trávím odpoledne na internetu a hledám novou a lepší bednu. Snad bude dostatečně velká, abych si do ní v případě neúspěchu mohl navždy lehnout.
Váš Honza

pátek 17. května 2019

Jak jsem (ne)cestoval do stověžaté matičky, 11. 05. 2019


Nemám rád cestování. To je prostě fakt. V sobotu 11. 5. jsem se však rozhodl, že vyslyším hladová volání svých čtenářů, s nimiž jsem si dal rande na pražském Výstavišti v 17 hodin ve stánku svého nakladatele. 
Přibližně tři dny předem jsem se s hrůzou budil ze snů, v nichž jsem měl jasné představy o dopravních kolizích, spadlých stromech přes vozovku a hopkajících zajících před blatníkem svého vozu. Bedlivě jsem sledoval dopravní situaci na všech možných serverech, abych měl jasný přehled o věcech mezi nebem a zemí. Na oba mobilní telefony jsem stáhnul aplikaci Záchranka, jistota je jistota. Ráno o deváté jsem nasedl do auta směr hlavní vlakové nádraží Olomouc.
Oslněn žlutou barvou všudypřítomné řepky, nad jejímž rozšířením by zaplesalo nejedno srdce mladého ekoteroristy, jsem si to uháněl silnicí o šířce lepší polňačky směrem do hanácké metropole. Tento kraj mám rád, proto se mu z celého nitra své duše omlouvám za slova, která jsem při řízení Olomoucí byl nucen ze svých úst vypouštět. Slovo prdel patřilo k těm nejmalebnějším, neb při zjištění, že metropole šetří tím, že vypne na nejfrekventovanějších křižovatkách semafory, mne přivádělo k zoufalství. Na té největší, před hlavním vlakovým nádražím, jsem chtěl z auta vystoupit, nechat svého miláčka napospas hanáckých ogarům a dojít na nástupiště pěšky. To dáš, řekl jsem si pro sebe, tramvaj - netramvaj, jeď…, ono to nějak skončí…, havarijní pojištění máš, ty do těch podzemních garáží trefíš!
… jste v cíli… hlásila mi ta plechová huba z navigace v okamžiku, kdy jsem stál v protisměru přibližně dvacet metrů od vjezdu do garáží. Očekávám, že mi jako upomínka na tyto úžasné chvíle dorazí domů několik hezkých fotografií z kamer, kterých bylo na okolních sloupech jako vrabců. Koleje sem, koleje tam, ale nějak jsem se do těch garáží nakonec vetřel. 
Po vstupu do haly jsem potřeboval co nejdříve najít toalety. Jsem ortodoxní kávový maniak, hledám tuto místnost častěji, než bývá zdrávo. Po zaplacení částky za použití toalet jsem za dveřmi očekával přinejmenším komorní trio v oblecích a květiny v okolí pisoárů, protože vstup na tuto místnost byl za cenu slušné svačiny. Inu, to vlastně nevadí. 
Zcela osvobozen od pocitu plnosti a ideálů jsem se usadil v nádražní hale, v mobilu pozdravil čtenáře se vzkazem, že autor se blíží a poté pohlédl na tabuli odjezdů, kde u mého vlaku mrkalo zpoždění 60 minut. Nu, dobrá…, to se ještě dá zvládnout…, doplníme plícní sklípky. Koupil jsem si kafe do kelímku, vyšel ven před nádraží, posadil se na lavičku a zapálil si cigaretu.
„Pane, já žiji na ulici…, nemáte pětikorunu?“ ozvalo se vedle mne. No, měl bych něco dělat s tím svým ksichtem, tyto typy lidí přitahuji asi jako mucholapka. Hrábl jsem do kapsy a potěšil somráka žádaným obnosem. „Pán Bůh vám to zaplať!“ 
Rozlilo se mi po těle teplo z dobrého skutku. 
„A kávička by nebyla?“ pokračoval somrák a šibalsky zašvihal obočím při pohledu na můj nedopitý kelímek.
„Tak si to dojeď!“ Podal jsem mu zbytek kávy a vrátil se zpět na nádraží. Při pohledu na to, že zpoždění vlaku vyskočilo na 120 minut, jsem se mírně vyděsil. 
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se kolemjdoucí výpravčí.
„Jo…,“ odsekla žena připomínající mi žirafu v montérkách, „vypadá to, že někdo skočil pod vlak, nebo něco leží na trati…, ale oni teď skáčou do kolejí nějak často…, to je asi tím počasím. Běžte se zeptat do okýnka.“
Přikývl jsem. 
Mladá slečna za upatlaným sklem na mou námitku, že na mne čekají lidé v Praze, řekla, že mohu jet rychlíkem za dalších 50 minut, do těch pěti tam prý budu. Zpoždění u tohoto rychlíku snad přehlédla. Když jsem procedil z posledních sil, že se to nedá stihnout, zdůraznila mi, že jsem měl raději jet autem. Byl jsem inspirován televizní reklamou s Ondřejem Vetchým na všech čtyřech, proto jsem chtěl dát Českým drahám šanci. Jářku, snad příště. Omluvil jsem se svému nakladateli a vydal se zpět k domovu. Vyšel jsem před nádraží.
„To je on!“ ozvalo se za mými zády. V domnění, že mé spisovatelství padlo na úrodnou půdu a hodiny před monitorem se vyplatily, jsem hrábl do kapsy pro propisku. Nebyl to lačný čtenář prahnoucí po autogramu do mých knih, ale můj oblíbený somrák s dalším kamarádem, který na tom je údajně ještě daleko hůř. Zbaběle jsem prchnul do podzemních garáží, kde pro mne začalo pokračování strastiplného dne…, nemohl jsem najít své auto. Známé pořekadlo o jehle a kupce sena mi ihned vyvstalo na mysli, když jsem bloumal tmavými chodbami. Poté, co jsem auto objevil, láskyplně jsem pohladil jeho zadní nárazník. To, že jsem při výjezdu ven špatně odbočil a skončil jsem omylem na výpadovce na Brno, mi až tolik nevadilo. Plechová huba, jak přátelsky nazývám svou navigaci, mne vyvedla ven přes centrum Olomouce. Vlastně jsem dnes podruhé absolvoval autoškolu. Jak říká klasik, zajel jsem si, ale zase jsem toho hodně viděl.
Tak zase za měsíc. Dám Českým drahám další šanci. A snad se znovu setkám se svým oblíbeným bezdomovcem.


čtvrtek 18. října 2018

Kolotoč strachu 2, 18. 10. 2018

Drazí, před několika hodinami byl potvrzen zájem ze strany velkého nakladatelství..., detaily dořešíme v listopadu. KS 2 vykoukne ven (asi pod jiným názvem) na začátku roku. Mějte se fajn a JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ !
Doktor Langmaier v druhém dílu Kolotoče strachu přijíždí zpět z Británie poté, co mu Kristýna zavolá, protože její přítelkyně potřebuje pomoci. Langmaier neodolá a vyslyší její volání o pomoc.
Kristýnina kamarádka Tereza je učitelkou. Její dcera propadne těžké závislosti na drogách, uteče z domova a potlouká se po doupatech ve městě. S jedním z narkomanů otěhotní, ale její stav je jí veskrze úplně jedno. 
Protože se rodina nachází na malém městě, obyvatelé města dávají matce "dokonale vyžrat" celou situaci. Otec, významný politik, od rodiny odchází, dceřin negativní život mu ubližuje v pracovní sféře. Matka, která celý problém řeší nevěrou a alkoholem, je vyhozena z práce. Dcera mezitím páchá závažnou trestnou činnost, prostituci..., dítě porodí a zabíjí je. Za kumulaci těchto vážných činů je odsouzena na 18 let nepodmíněně. Matka situaci neunese a ještě více pije, v bytě zůstává sama. Kristýna ji proto doporučí doktora Langmaiera, aby ji dal znovu do pořádku. Matka dceru za její činy odsuzuje, nechce se s ní setkat. Podaří se Langmaierovi najít oběma ženám k sobě znovu cestu? Kolotoč strachu 2 popisuje tento krutý příběh nejen pohledem matky v Langmaierově ordinaci, ale také pohledem její dcery přímo z vězení. Setkáte se se spoluvězenkyní Marikou, feťákem Zelím a dealerem Chemikem..., a Kristýna? Ta je tam taky! Maté se na co těšit. 
Kolotoč strachu 2 je inspirován skutečným příběhem.
Váš Honza

pátek 13. října 2017

Kolotoč 2 finišuje, 13. 10. 2017

Přátelé, Kolotoč 2 pomalu finišuje..., s prckem to jde těžko, ale snažím se, abyste příští rok mohli příběh držet v rukou! Přeji všem krásný víkend a děkuji všem za zprávy o tom, jak se na Kolotoč 2 těšíte, nabíjí mne to! Přikládám úryvek z druhého dílu, je bez oprav chyb a editorských zásahů! Navždy Váš Honza

„Vyhovovalo nám, že nemusíme do práce, že se nemusíme o nic starat. Bát se, že přijdeme o zaměstnání. Bylo skvělé, když si pozorovala ty lidi, jak ráno s igelitkami a nechutí lezou do práce. A pak se Tobiáš rozhodl, že začne dělat byty. Ta stará paní tam prostě neměla být, nevím, co tam dělala. Každou středu chodila do toho zasranýho divadla ..., měli jsme docela promakaný systém. Než jsme udělali byt, monitorovali jsme ho. Klidně měsíc, dva. A tahleta ženská chodila vždycky ve středu večer po šesté pryč, vracela se kolem jedenácté. Já měla za úkol ty majitele bytů kontrolovat, vědět, kam choděj. Měli jsme systém, rozumíš? To jsem měla docela dobře zmáknutý. Věděla jsem o ní naprosto všechno. Jmenovala se Procházková, žila sama. Za celou tu dobu, co jsem ji měla v hledáčku, k ní nikdo nedorazil, nevšimla jsem si nikoho. Její návyky byly pravidelný, dalo se na ně perfektně spolehnout. Přesně mezi devátou a desátou dopoledne chodila do místní trafiky pro noviny.
„Jako obvykle chcete Právo, paní Procházková,“ vylétlo z budkobáby v okénku.
„Ano, paní Skleničková,“ odpověděla tiše, spíše polohlasně žena, přičemž já ji tajně pozorovala zpovzdálí. Dělala jsem, že si prohlížím ty vystavené časopisy za sklem.
„Dneska zase do divadla?“ zeptala se kamelotka s vystrčenou hlavou z malého okénka tak zvědavě, že to bylo až do očí bijící. „Na co dneska jdete?“
„Shapespeare, paní Skleničková, „Hamlet!“
„Tak to vám závidím..., to je ten s tou lebkou, že?“
„Ano, už musím běžet,“ snažila se zjevně nepříjemný rozhovor ukončit, „mějte se hezky.“
Otočila se na podpatku, složila noviny do ruličky a měla se k odchodu. Snad jen ze slušnosti, možná z principu se na prodavačku novin otočila a zamávala jí. Měla jsem to potvrzený. Bylo mi jasné, že dnes večer ji uděláme. Slyšela jsem to na vlastní uši, jde večer do divadla.
Se setměním jsme se pomalu dostali před panelák. Byl to takový ten klasický dům z osmdesátých let. Zvonky u dveří rozlámané, jmenovky byly utržené. Připomnělo mi to střešní tašky z pohádky o perníkové chaloupce. Věděla jsem, že vstupní dveře do toho paneláku nezavírají, ono to v podstatě ani nefungovalo, to jsem měla prověřené. Za dveřmi byly na zdi takový ty plechový poštovní schránky s ulámanými dvířky a vypínač chodbového osvětlení. Pokud po něm člověk nehrábl, byla na tý chodbě černočerná tma. Šli jsme oba potichu, jako kdybychom měli na nohách ty nejchundelatější pantofle. Tobias byl profík. Měl v rukávu takový dlouhý železný šperhák, po kapsách různé paklíče a sponky. Procházková bydlela ve druhým patře. Tobiasovi trvalo jen několik málo vteřin, než otevřel zámek dveří. Měla jsem v tu chvíli pocit, že panty dveří vrzly zcela tiše, jen tak ze slušnosti, jako kdyby chtěly o sobě jen dát vědět. Vešli jsme dovnitř. Chodba byla tmavá, naše kroky tlumil mohutný koberec pod nohama. Tobias byl jako smyslu zbavený, jako kdyby mu někdo ukázal velký pohár zmrzliny. Těkal očima kolem sebe a přemýšlel, co by se mu hodilo. Nepoznávala jsem jej. Vždy chodil tak nějak na jistotu. Vzal elektroniku, šperky, peníze…, tady jen koukal kolem sebe a byl jako u vytržení. V obývacím pokoji, který nebyl o nic větší než normální panelákový pokoj, byla televize, taková ta velká krabice, která už měla něco za sebou, přehrávač a starý gramofon. Hrábl do první zásuvky v obývací stěně. Šel na jistotu, jak vždycky říkával. Staří lidé měli peníze schovány na několika místech. Většinou zásuvky v obývacím pokoji nebo v ložnici. Tady nenašel nic. Byl naštvaný, vzteklý, že nemůže nic najít. Položil mi ruku na rameno. Na znamení, abych zůstala stát v obýváku a hlídala. Šel pomalu ke skleněným dveřím druhého pokoje. Už v okamžiku, kdy sáhl na kliku, jsem tak nějak uvnitř tušila, že něco není v pořádku, že se něco stane. Měla jsem ty blbý pocity už od mládí, nevím, proč jsem na ně nikdy nedala, proč jsem jim nevěřila. Vešel do vedlejšího pokoje tiše, dával si opravdu pozor, aby nebyl slyšet!“
Klára ani nedýchala. Doslova seděla na Maričiných rtech. „Stalo se mu něco?“
„No,“ polkla Marika, „jemu ne. Ale jí ano!“
„Jí?“
„Jo,“ řekla chladně dívka, „neměla tam být, kráva jedna divadelní. Vždyť tvrdila tý novinový bábě, že večer půjde na Shakespeara, nebo co, no a normálně ležela v noční košili v posteli. Ale on ji skutečně nechtěl zabít, nechtěl. Ale ona tak křičela, křičela tak hnusně a hlasitě, že nebyla jiná možnost. Přiběhla jsem k němu a viděla jsem, jak na ní leží a snaží se jí udusit tím velkým polštářem, takovým mohutným, jaký jsem vídávala u své babičky ještě jako malá, když jsem k ní jezdila na prázdniny. Potom, co babička umřela, dostala jsem se do děcáku…, tam jsme tak velký polštáře nikdy neměli.“
„Co,“ polkla Klára, „co bylo dál?“
„Škrábala ho po obličeji. Chytila ho rukou za pravé ucho, jako by mu ho chtěla ukroutit. Nehty, kterými se zatnula do jeho levé tváře, se začaly lámat. Na kůži v Tobiasově obličeji se objevily krvavé šrámy. Bránila se. Nohama a koleny trčícími zpoza peřiny, jej kopala zoufale do zad. Křičela jsem něco jako proč není v tom zasraným divadle, přiskočila jsem k nohám té bránící se ženy a lehla si na ně. Zmítala se ještě dobrých pět minut, ale mně to připadalo, že je to snad půl hodiny. Ty její nohy mi připomněly vánočního kapra, kterého vytáhneš ven, on se ještě z posledních sil snaží zachránit svůj holý život, ale nejde to. S každým dalším záškubem pochopí, že veškerá snaha je marná. Záškuby jsou menší, méně časté..., až nakonec přestanou úplně. Totéž bylo i u ní. Přestala sebou házet. Tobias pomalu zvedl polštář. Na ten výraz v její tváři dlouho nezapomenu. Oči otevřené dokořán, výraz neskutečného strachu jako by ji někdo vytetoval na obličej."


pátek 28. července 2017

Kolotoč strachu 2 aneb Příběh Kláry, 27. 7. 2017


Dobrá..., píšete si o další kousek, přátelé. Dobrá, další kousek Kolotoče strachu 2 aneb Příběh Kláry je tu. Ukázka je bez korekce a opravy chyb. Mějte se fajn. Váš Honza.

P.S. Tak pěknou levanduli mám na zahradě hned vedle místa, kde píšu, to jde prostě samo 



„Tak ty ses vrátila domů?“ vyjelo překvapeně z Mariky. 
„Když jsem viděla mrtvou Simonu, byl to hodně silný pocit, jako když vidíš před očima nejen konec jejího života, ale taky to svého, jako kdybych viděla jasně, že pod tou plachtou ležím i já. Simona byla bílá, vypadala jako to prostěradlo, jen jemně nažloutlé, špatně vyprané. Oči měla taky v divné, možná v nespecifikované barvě, jako oči slepce.“
„Co se jí stalo?“ zeptala se s velkým překvapením Marika, „víš to vůbec? Řekl ti ten policajt vůbec něco? Nebo o ní nic nevíš?‘
„Řekl mi pouze svou domněnku. Prý si dala zlatou ránu, prostě to přepískla. Nebo si prostě koupila něco řízlýho, o čem nevěděla, že do sebe prostě pere. Prý to zjistí až po pitvě. Já jsem si v tu chvíli uvědomila, jakou jsem měla z prdele kliku, že jsem se s ní pohádala. To asi při mně stáli všichni svatí. Kdo ví, jaký sajrajt si to kráva píchla. Kdybych tam zůstala s ní, určitě bych si píchla ze stejné buchny jako ona. Nevydržela bych to. Potom, co jsem viděla mrtvou Simonu, jsem to nezvládla, nedokázala jsem to a vysypala jsem tomu chlapovi úplně všechno. Bylo mi z toho pohledu úplně na nic. Když jsem před časem od Simony odcházela, přísahala jsem si, že ji prostě už nikdy nechci vidět..., to je prostě ironie. Chápeš to? Chapeš, že mi tý feťacký čůzy bylo líto?“
Marika polkla, podívala se na Kláru a usmála se. Ty její bílé zuby jako kdyby rozsvítily Klářino popletené a smutné srdce. 
„Ležela tam jako odhozený hadru, se kterým si někdo pouze vytřel podlahu a poté jím švihl do rohu pokoje. Hadr mu posloužil, už jej nepotřebuje. Nestojí mu ani za to, aby jej vyždímal a hodil ho zpět do kbelíku. Ten policajt měl celou drogovou scénu hodně dobře zmapovanou. V ten okamžik, kdy se mnou poprvé mluvil, mne ani ve snu nenapadlo, že ho ještě jednou uvidím..., že to bude ten, který mne jednou bude zatýkat a dávat mi na ruce pouta. V tu chvíli mne to opravdu nenapadlo. Netušila jsem, že mne pouští domů hlavně proto, aby moje zadržení nevyplašilo ty, které měli ještě v hledáčku. Až později, když mne zatýkal a měla jsem možnost s ním mluvit, řekl mi, že mne pustil hlavně proto, protože doufal, že mne Simonina smrt přiměje k rozumu, že se na fet vykašlu, vrátím se k matce a začnu znovu. Když mi to říkal, byl smutný. Ve chvíli, kdy jsem měla na rukou pouta a viděla ten jeho obličej, tak tehdy mi vše došlo. Ani pohled mé matky, když vynášeli můj rozsudek, se mnou tak nezacloumal, jako to zoufalství v obličeji toho policajta. A víš proč?“
Marika zakroutila hlavou.
„Protože on mi věřil. Věřil, že se dám dohromady, že to zvládnu..., já ho zklamala,“ utřela si slzu z tváře, „ten člověk byl asi jediný, který si myslel, že za něco stojím.“
„To neříkej,“ opravila ji Marika, „co tvůj otec a máma?“
„Máma?“ podivila se Klára, „ta.., ta myslela celou dobu jen na sebe a na to, co si obléct na prdel. Jediný, co bylo jejím smyslem, bylo vytáhnout z otce co nejvíc prachů, aby vypadala dobře. To učení, to bylo pouze obyčejný maskování, aby si hrála na normální ženskou, ale toho chlapa, kterými měla místo táty, toho jí neodpustím.“
„No a otec?“ zeptala se Marika, „mám takový dojem, že si ho až moc idealizuješ!“
„Co? Kurva, co ty o něm víš?“
„Byl přece celou dobu pryč! Když jsi odešla z domu, nebyl tam. Kdyby byl opravdu tak skvělý, nenechal by tě spadnout až sem! Byl na tvém soudu? Zaplatil ti právníka?“
Klára mlčela. Nechtěla si připustit, že má Marika svým způsobem pravdu.
„Kláro!“ zatřepala s ní Marika, „Kláro!“
Podívala se na ni pohledem, jako kdyby Marika byla vina tím, že tu vlastně teď leží a nemůže ven. Po dlouhé době měla znovu chuť na fet. Něco v hlavě jí říkalo, že kdyby si píchla, bylo by jí dobře, zapomněla by na všechno, co jí teď trápí, život by se jí okamžitě rozjel a zlepšil. Dívala se na Mariku a něco jí říkalo, že jí Marika chce ublížit, chce ji vidět na kolenou a krvácet. Dokázala si představit, že jí v noci Marika ublíží. Přiváže ji k posteli a dovede na celu Dominiku. 
„O co ti jde?“ vykřikla na Mariku, „chceš mi znechutit to jediný, co mne pojí s okolním světem? Co o mém otci víš? Jak si ho dovoluješ soudit?“
„Kláro,“ řekla nevěřícně Marika, „a kolik ti vod něj přišlo balíků, dopisů? Kolikrát tady za tebou byl, kolikrát?“
„Že za tebou tady choděj davy!“ 
„Tak tos nemusela!“ řekla tiše Marika, „tos nemusela! Víš dobře, že jsem z toho zkurvenýho děcáku. Proč mi to předhazuješ?“
„Tak nesuď druhý!“ odsekla Klára, vyskočila ven z palandy a prudkým trhnutím srazila Mariku na záda. S takovou rychlostí, se kterou Marika vůbec nepočítala, ji sedla na břicho, koleny přilehla její ruce tak, aby se nemohla bránit a vykřikla: „nenavážej se do jedinýho člověka, kterýho mám ráda. Jestli to uděláš znovu, tak tě zabiju! Slyšíš? Je mi jedno, jestli tu budu smrdět o patnáct let víc, nebo míň. Stejně už nemám co ztratit!“ Vrazila Marice facku. Silnou a dobře mířenou.
„Ty,“ vykřikla Marika, „ty si myslíš, že když si obyčejná fetna, že si něco víc?“ Zabrala. Dala do toho poslední zbytky sil, které ji po tom leknutí zůstaly. Soustředila je na svůj podbřišek, kterým prudce trhla a převrátila Kláru na levý bok. Rychle vyskočila na nohy a špičkou pravé nohy kopla Kláru do břicha. Nečekala to. Zkroutila se do klubíčka. „A to jsem si myslela, že můžeme být kamarádky! Ale ty jsi stejná svině, jako všechny ostatní!“ Další rána směřovala znovu do břicha. Přiklekla ke Kláře a chytila ji oběma rukama za vlasy. „Tak se vzpamatuj a uvědom si, že já jsem na cele ta, která má tady větší váhu a větší sílu! Tak si to pamatuj! Nebo...“

pátek 2. června 2017

Kolotoč strachu 2

Dobře, dobře..., chtěli jste vědět, jak je daleko Kolotoč 2. Příběh je za polovinou a vypráví osud Kláry, která sedí za drogy a zabití... Pochopitelně popisuje také osud rodiny, která jejím uvězněním trpí... Tady máte ukázku bez opravných a korekčních zásahů (za chyby se omlouvám). Věřte, že snad do konce roku bude kniha hotova. Máte se nač těšit. JV
III. 
Potom, co Klára zmizela, zhroutil se mi svět. V práci to šlo od desíti k pěti, na nic jsem se nesoustředila. Měla jsem pocit, že mé dny mají snad osmačtyřicet hodin. Čas se totiž neskutečně vlekl. Připadala jsem si, že snad všichni okolo řeší jenom mne, můj rozvod a dceru, která se živí tím nejstarším řemeslem. Popadl mne neskutečně silný stihomam. Když jsem učila, podezírala jsem své žáky, že i oni vědí, že mám dceru na ulici. Dnes vím, že je to nesmysl, že ty děti nevěděly naprosto nic. 
Ten stihomam byl nesnesitelný. Dnes vím, že jsem si za to mohla sama, ale v tu chvíli jsem podezírala všechny okolo. Nejhorší to bylo ve chvílích, kdy jsem chodila nakupovat. Působila jsem asi hrozně vystrašeně, možná, že se mne ti lidé báli, nebo si ťukali na čelo, když mezi sebou viděli osobu, která má u kabátu zvednutý límec, na očích velké černé sluneční brýle i ve chvílích, kdy bylo venku pod mrakem. Trvale jsem se rozhlížela nalevo a napravo, nevěděla jsem totiž, odkud přijde výpad, kdo se mne zase zeptá, co je nového, co se děje s Klárou a co hodlám se svým zpackaným životem udělat. Na jeden z nákupních dnů ovšem nikdy nezapomenu. 
Vyšla jsem před supermarket, z nákupního vozíku vytáhla dvě tašky a měla jsem se k odchodu. 
„Paní učitelka Petrásková?“ 
V tu chvíli mi nebylo zřejmé, odkud se ta věta ozvala. Zírala jsem zmateně před sebe, očima jsem jezdila přes tmavé brýle po dlažbě. 
„Jste to vy, paní Petrásková?“ 
Zastavila jsem se a otočila se za sebe. Kousek ode mne stála vyšší žena v dlouhé sukni až po kotníky a v šedé neforemné halence. Vlasy svázané do culíku jasně dokazovaly, že žena nebyla již několik dlouhých měsíců u holiče, šedé prameny prozrazovaly starostlivost a problémy okolního světa kolem ní. Přes mohutné obruby velkých brýlí na mne koukala malá hnědá očka s popraskanými žilkami. Přistihla jsem se, že mi ta osoba připomíná jednu z Jehovistek, které stojí již několik let před místním kinem s časopisy v rukou a přesvědčením, že vnucováním víry všem okolo dojdou k blahodárnému spasení. 
„To..., to jsem já,“ potvrdila jsem, postavila jsem obě tašky na zem a dodala: „a kdo jste vy?“ 
Místo odpovědi jsem však obdržela něco, co jsem opravdu nečekala. Žena se rozpřáhla a vrazila mi dobře mířenou ránu pěstí. 
Z koutku úst mi vytryskl mohutný pramen temně rudé krve. Díky úderu jsem se kousla do jazyka. Sluneční brýle mi odletěly z nosu a dopadly na dlažbu přede mnou. 
„Co si to..., co si to dovolujete?“ vykřikla jsem, „já na vás zavolám policii!“
„Jen zavolejte, jen to udělejte! Však já jim řeknu, proč jsem to udělala, to se budou divit!“ křičela na celé kolo žena. Držela jsem se za bradu. Cítila jsem, jak pomalu natéká. 
„A co jsem vám proboha udělala?“ nezmohla jsem se v tu chvíli na nic jiného. 
„Vy? Vy jste se provinila jen tím, že jste zplodila tu neskutečnou a mizernou couru, jakou je vaše dcera! Je dobře, že je v base!“ 
„Proboha,“ rozklepala jsem se, „jak to jen můžete říct?“ 
„Jak? Jak?“ křičela a z kapsy vytáhla malou fotku. „Vidíte to? Vidíte to? To je moje patnáctiletá dcera. Ta vaše jí dala ten řízlej fet! Rozumíte? Moji holčičku..., moji holčičku to málem zabilo. Jak vůbec můžete v klidu chodit po týhletý zemi, když jste přivedla na svět někoho, jako je vaše dcera? Jak jen můžete s klidným svědomím žít, existovat a pobývat mezi normálními a slušnými lidmi. Hnusíte se mi!“ 
Otočila se a odkráčela. Tou ránou, kterou mi uštědřila, si asi potřebovala uklidnit svědomí, říkala jsem si. Uklidnit svědomí, že se i jí nepodařilo vychovat dítě dle jejich představ. Sedla jsem si do auta. Klepala jsem se po celém těle. Nejhorší věcí však bylo, že nikdo okolo se mne nezastal. Všichni dělali, jako kdybych neexistovala, jako kdyby se celý ten incident vlastně nestal.

čtvrtek 1. prosince 2016

Ukázka Ve stínu levandule, 01. 12. 2016

Jde to těžko, čas s prckem je čím dál kratší, ale jde to. Píšu. Román Ve stínu levandule nabírá na obrátkách. Hlavní hrdinku Isabelle se postupně, čím hlouběji proniká do deníků svého dědečka, snaží okolí zlikvidovat. Příběh se začíná pomalu rozplétat. Všichni se můžete těšit na napínavý příběh, který vykoukne na světlo příští rok. Přináším Vám neupravenou ukázku ze strany 93. Pěkný den všem.
...
„Už toho mám dost!“ vykřikla Isabelle hlasitě, leč s jistou nervozitou v hlase ihned poté, co opětovně zaslechla podezřelé zvuky z terasy, které ji znovu vyrušily při čtení dědečkova deníku. Vzala do ruky brokovnici a natáhla ji. Do druhé ruky uchopila baterku ze stolíku opodál. Věděla, že jediné, co ji uklidní, je pokus překonat vlastní strach a obavu z neznámého. Bylo jí jasné, že musí vstát, odemknout dveře kuchyně a podívat se na terasu, jestli tam někdo okouní. Musí se tomu postavit. S namířenou brokovnicí před sebou se pomalu, krok za krokem, blížila ke vchodovým dveřím. Vnímala každý svůj krok. Snažila se našlapovat velmi potichu. Při druhém kroku se na okamžik zastavila, jako kdyby někdo přestřihl pomyslnou nit s časem. 
Poslouchala. 
Ano, slyšela kroky. Vnímala každičký zvuk a pohyb. Přistihla se, že slyší své srdce..., naprosto zřetelně, jako kdyby vyskočilo z těla, posadilo se ji na rameno a přilepilo se jí po celé ploše k uchu. Zhluboka dýchala. Věděla, že musí ty dveře otevřít. Musí vědět, kdo ji sleduje, kdo se ji snaží zastrašit, vyhnat ven z vesnice a přerušit tak její snažení. Přistoupila ke dveřím a uchopila do ruky studenou kliku. Chlad ji prolétl dlaní až do předloktí. Otevřela prudkým trhnutím dveře a kopnutím pravé nohy rozrazila síť proti mouchám. Světlo z ulice dopadalo jen několik málo metrů do zahrady. Rychle rozsvítila baterku a snažila se rozkoukávat kolem sebe. Zpozorněla. Ve tmě pod terasou zahlédla obrys postavy. Byla menší, spíše ženská, ale v té tmě to bylo obtížné rozeznat. Běžela tak nějak těžkopádně, jako kdyby měla potíže s klouby. Isabelle namířila brokovnici k nebesům a vystřelila.
„Už..., už se tady neukazuj! Slyšíš? Příště tu zbraň namířím na tebe!“ křičela do zahrady Isabelle. V okamžiku, kdy se otočila a chtěla jít zpět do domu, vykřikla. Hlasitě a z plna hrdla, jako kdyby jí šlo o život. Na dveřích doslova svítil černý hákový kříž namalovaný čerstvou barvou. Pod křížem byl velký a kostrbatý nápis VRAH. Pochopila, že jde pomalu, ale jistě do tuhého.

IV.
Rozhodla se, že kříž i nápis na dveřích ponechá. Nechtěla je mazat, věděla, že na to nejen nemá čas, ale také je to přece důkaz, prolétlo jí hlavou. Zavřela dveře a uzamkla je na dva západy. Posadila se zpět na židli a hluboce oddechovala. Kdo ji chtěl vidět, aby se posadila zpět na vlak do Paříže a odjela pryč, to jí stále nebylo jasné. Neuměla pochopit, proč se jí tolik bojí. Co je v dědečkových denících tak závažného? Proč se toho všichni tolik bojí? Pochopila, že jediné, co jí pomůže najít na tyto otázky jasnou odpověď, je číst! Číst dál a nenechat se od nikoho zastrašit. A hlavně Michel. Jak moc si právě vyčítala, že tu vedle ní není. Otevřela rozečtený deník. Snažila se myšlenky na Michela a na postavu, kterou viděla v přítmí zahrady, dostat z hlavy ven.

Vybraný příspěvek

Kolotoč 2 finišuje, 13. 10. 2017

Přátelé, Kolotoč 2 pomalu finišuje..., s prckem to jde těžko, ale snažím se, abyste příští rok mohli příběh držet v rukou! Přeji všem krásný...