čtvrtek 18. října 2018

Kolotoč strachu 2, 18. 10. 2018

Drazí, před několika hodinami byl potvrzen zájem ze strany velkého nakladatelství..., detaily dořešíme v listopadu. KS 2 vykoukne ven (asi pod jiným názvem) na začátku roku. Mějte se fajn a JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ !
Doktor Langmaier v druhém dílu Kolotoče strachu přijíždí zpět z Británie poté, co mu Kristýna zavolá, protože její přítelkyně potřebuje pomoci. Langmaier neodolá a vyslyší její volání o pomoc.
Kristýnina kamarádka Tereza je učitelkou. Její dcera propadne těžké závislosti na drogách, uteče z domova a potlouká se po doupatech ve městě. S jedním z narkomanů otěhotní, ale její stav je jí veskrze úplně jedno. 
Protože se rodina nachází na malém městě, obyvatelé města dávají matce "dokonale vyžrat" celou situaci. Otec, významný politik, od rodiny odchází, dceřin negativní život mu ubližuje v pracovní sféře. Matka, která celý problém řeší nevěrou a alkoholem, je vyhozena z práce. Dcera mezitím páchá závažnou trestnou činnost, prostituci..., dítě porodí a zabíjí je. Za kumulaci těchto vážných činů je odsouzena na 18 let nepodmíněně. Matka situaci neunese a ještě více pije, v bytě zůstává sama. Kristýna ji proto doporučí doktora Langmaiera, aby ji dal znovu do pořádku. Matka dceru za její činy odsuzuje, nechce se s ní setkat. Podaří se Langmaierovi najít oběma ženám k sobě znovu cestu? Kolotoč strachu 2 popisuje tento krutý příběh nejen pohledem matky v Langmaierově ordinaci, ale také pohledem její dcery přímo z vězení. Setkáte se se spoluvězenkyní Marikou, feťákem Zelím a dealerem Chemikem..., a Kristýna? Ta je tam taky! Maté se na co těšit. 
Kolotoč strachu 2 je inspirován skutečným příběhem.
Váš Honza

pátek 13. října 2017

Kolotoč 2 finišuje, 13. 10. 2017

Přátelé, Kolotoč 2 pomalu finišuje..., s prckem to jde těžko, ale snažím se, abyste příští rok mohli příběh držet v rukou! Přeji všem krásný víkend a děkuji všem za zprávy o tom, jak se na Kolotoč 2 těšíte, nabíjí mne to! Přikládám úryvek z druhého dílu, je bez oprav chyb a editorských zásahů! Navždy Váš Honza

„Vyhovovalo nám, že nemusíme do práce, že se nemusíme o nic starat. Bát se, že přijdeme o zaměstnání. Bylo skvělé, když si pozorovala ty lidi, jak ráno s igelitkami a nechutí lezou do práce. A pak se Tobiáš rozhodl, že začne dělat byty. Ta stará paní tam prostě neměla být, nevím, co tam dělala. Každou středu chodila do toho zasranýho divadla ..., měli jsme docela promakaný systém. Než jsme udělali byt, monitorovali jsme ho. Klidně měsíc, dva. A tahleta ženská chodila vždycky ve středu večer po šesté pryč, vracela se kolem jedenácté. Já měla za úkol ty majitele bytů kontrolovat, vědět, kam choděj. Měli jsme systém, rozumíš? To jsem měla docela dobře zmáknutý. Věděla jsem o ní naprosto všechno. Jmenovala se Procházková, žila sama. Za celou tu dobu, co jsem ji měla v hledáčku, k ní nikdo nedorazil, nevšimla jsem si nikoho. Její návyky byly pravidelný, dalo se na ně perfektně spolehnout. Přesně mezi devátou a desátou dopoledne chodila do místní trafiky pro noviny.
„Jako obvykle chcete Právo, paní Procházková,“ vylétlo z budkobáby v okénku.
„Ano, paní Skleničková,“ odpověděla tiše, spíše polohlasně žena, přičemž já ji tajně pozorovala zpovzdálí. Dělala jsem, že si prohlížím ty vystavené časopisy za sklem.
„Dneska zase do divadla?“ zeptala se kamelotka s vystrčenou hlavou z malého okénka tak zvědavě, že to bylo až do očí bijící. „Na co dneska jdete?“
„Shapespeare, paní Skleničková, „Hamlet!“
„Tak to vám závidím..., to je ten s tou lebkou, že?“
„Ano, už musím běžet,“ snažila se zjevně nepříjemný rozhovor ukončit, „mějte se hezky.“
Otočila se na podpatku, složila noviny do ruličky a měla se k odchodu. Snad jen ze slušnosti, možná z principu se na prodavačku novin otočila a zamávala jí. Měla jsem to potvrzený. Bylo mi jasné, že dnes večer ji uděláme. Slyšela jsem to na vlastní uši, jde večer do divadla.
Se setměním jsme se pomalu dostali před panelák. Byl to takový ten klasický dům z osmdesátých let. Zvonky u dveří rozlámané, jmenovky byly utržené. Připomnělo mi to střešní tašky z pohádky o perníkové chaloupce. Věděla jsem, že vstupní dveře do toho paneláku nezavírají, ono to v podstatě ani nefungovalo, to jsem měla prověřené. Za dveřmi byly na zdi takový ty plechový poštovní schránky s ulámanými dvířky a vypínač chodbového osvětlení. Pokud po něm člověk nehrábl, byla na tý chodbě černočerná tma. Šli jsme oba potichu, jako kdybychom měli na nohách ty nejchundelatější pantofle. Tobias byl profík. Měl v rukávu takový dlouhý železný šperhák, po kapsách různé paklíče a sponky. Procházková bydlela ve druhým patře. Tobiasovi trvalo jen několik málo vteřin, než otevřel zámek dveří. Měla jsem v tu chvíli pocit, že panty dveří vrzly zcela tiše, jen tak ze slušnosti, jako kdyby chtěly o sobě jen dát vědět. Vešli jsme dovnitř. Chodba byla tmavá, naše kroky tlumil mohutný koberec pod nohama. Tobias byl jako smyslu zbavený, jako kdyby mu někdo ukázal velký pohár zmrzliny. Těkal očima kolem sebe a přemýšlel, co by se mu hodilo. Nepoznávala jsem jej. Vždy chodil tak nějak na jistotu. Vzal elektroniku, šperky, peníze…, tady jen koukal kolem sebe a byl jako u vytržení. V obývacím pokoji, který nebyl o nic větší než normální panelákový pokoj, byla televize, taková ta velká krabice, která už měla něco za sebou, přehrávač a starý gramofon. Hrábl do první zásuvky v obývací stěně. Šel na jistotu, jak vždycky říkával. Staří lidé měli peníze schovány na několika místech. Většinou zásuvky v obývacím pokoji nebo v ložnici. Tady nenašel nic. Byl naštvaný, vzteklý, že nemůže nic najít. Položil mi ruku na rameno. Na znamení, abych zůstala stát v obýváku a hlídala. Šel pomalu ke skleněným dveřím druhého pokoje. Už v okamžiku, kdy sáhl na kliku, jsem tak nějak uvnitř tušila, že něco není v pořádku, že se něco stane. Měla jsem ty blbý pocity už od mládí, nevím, proč jsem na ně nikdy nedala, proč jsem jim nevěřila. Vešel do vedlejšího pokoje tiše, dával si opravdu pozor, aby nebyl slyšet!“
Klára ani nedýchala. Doslova seděla na Maričiných rtech. „Stalo se mu něco?“
„No,“ polkla Marika, „jemu ne. Ale jí ano!“
„Jí?“
„Jo,“ řekla chladně dívka, „neměla tam být, kráva jedna divadelní. Vždyť tvrdila tý novinový bábě, že večer půjde na Shakespeara, nebo co, no a normálně ležela v noční košili v posteli. Ale on ji skutečně nechtěl zabít, nechtěl. Ale ona tak křičela, křičela tak hnusně a hlasitě, že nebyla jiná možnost. Přiběhla jsem k němu a viděla jsem, jak na ní leží a snaží se jí udusit tím velkým polštářem, takovým mohutným, jaký jsem vídávala u své babičky ještě jako malá, když jsem k ní jezdila na prázdniny. Potom, co babička umřela, dostala jsem se do děcáku…, tam jsme tak velký polštáře nikdy neměli.“
„Co,“ polkla Klára, „co bylo dál?“
„Škrábala ho po obličeji. Chytila ho rukou za pravé ucho, jako by mu ho chtěla ukroutit. Nehty, kterými se zatnula do jeho levé tváře, se začaly lámat. Na kůži v Tobiasově obličeji se objevily krvavé šrámy. Bránila se. Nohama a koleny trčícími zpoza peřiny, jej kopala zoufale do zad. Křičela jsem něco jako proč není v tom zasraným divadle, přiskočila jsem k nohám té bránící se ženy a lehla si na ně. Zmítala se ještě dobrých pět minut, ale mně to připadalo, že je to snad půl hodiny. Ty její nohy mi připomněly vánočního kapra, kterého vytáhneš ven, on se ještě z posledních sil snaží zachránit svůj holý život, ale nejde to. S každým dalším záškubem pochopí, že veškerá snaha je marná. Záškuby jsou menší, méně časté..., až nakonec přestanou úplně. Totéž bylo i u ní. Přestala sebou házet. Tobias pomalu zvedl polštář. Na ten výraz v její tváři dlouho nezapomenu. Oči otevřené dokořán, výraz neskutečného strachu jako by ji někdo vytetoval na obličej."


pátek 28. července 2017

Kolotoč strachu 2 aneb Příběh Kláry, 27. 7. 2017


Dobrá..., píšete si o další kousek, přátelé. Dobrá, další kousek Kolotoče strachu 2 aneb Příběh Kláry je tu. Ukázka je bez korekce a opravy chyb. Mějte se fajn. Váš Honza.

P.S. Tak pěknou levanduli mám na zahradě hned vedle místa, kde píšu, to jde prostě samo 



„Tak ty ses vrátila domů?“ vyjelo překvapeně z Mariky. 
„Když jsem viděla mrtvou Simonu, byl to hodně silný pocit, jako když vidíš před očima nejen konec jejího života, ale taky to svého, jako kdybych viděla jasně, že pod tou plachtou ležím i já. Simona byla bílá, vypadala jako to prostěradlo, jen jemně nažloutlé, špatně vyprané. Oči měla taky v divné, možná v nespecifikované barvě, jako oči slepce.“
„Co se jí stalo?“ zeptala se s velkým překvapením Marika, „víš to vůbec? Řekl ti ten policajt vůbec něco? Nebo o ní nic nevíš?‘
„Řekl mi pouze svou domněnku. Prý si dala zlatou ránu, prostě to přepískla. Nebo si prostě koupila něco řízlýho, o čem nevěděla, že do sebe prostě pere. Prý to zjistí až po pitvě. Já jsem si v tu chvíli uvědomila, jakou jsem měla z prdele kliku, že jsem se s ní pohádala. To asi při mně stáli všichni svatí. Kdo ví, jaký sajrajt si to kráva píchla. Kdybych tam zůstala s ní, určitě bych si píchla ze stejné buchny jako ona. Nevydržela bych to. Potom, co jsem viděla mrtvou Simonu, jsem to nezvládla, nedokázala jsem to a vysypala jsem tomu chlapovi úplně všechno. Bylo mi z toho pohledu úplně na nic. Když jsem před časem od Simony odcházela, přísahala jsem si, že ji prostě už nikdy nechci vidět..., to je prostě ironie. Chápeš to? Chapeš, že mi tý feťacký čůzy bylo líto?“
Marika polkla, podívala se na Kláru a usmála se. Ty její bílé zuby jako kdyby rozsvítily Klářino popletené a smutné srdce. 
„Ležela tam jako odhozený hadru, se kterým si někdo pouze vytřel podlahu a poté jím švihl do rohu pokoje. Hadr mu posloužil, už jej nepotřebuje. Nestojí mu ani za to, aby jej vyždímal a hodil ho zpět do kbelíku. Ten policajt měl celou drogovou scénu hodně dobře zmapovanou. V ten okamžik, kdy se mnou poprvé mluvil, mne ani ve snu nenapadlo, že ho ještě jednou uvidím..., že to bude ten, který mne jednou bude zatýkat a dávat mi na ruce pouta. V tu chvíli mne to opravdu nenapadlo. Netušila jsem, že mne pouští domů hlavně proto, aby moje zadržení nevyplašilo ty, které měli ještě v hledáčku. Až později, když mne zatýkal a měla jsem možnost s ním mluvit, řekl mi, že mne pustil hlavně proto, protože doufal, že mne Simonina smrt přiměje k rozumu, že se na fet vykašlu, vrátím se k matce a začnu znovu. Když mi to říkal, byl smutný. Ve chvíli, kdy jsem měla na rukou pouta a viděla ten jeho obličej, tak tehdy mi vše došlo. Ani pohled mé matky, když vynášeli můj rozsudek, se mnou tak nezacloumal, jako to zoufalství v obličeji toho policajta. A víš proč?“
Marika zakroutila hlavou.
„Protože on mi věřil. Věřil, že se dám dohromady, že to zvládnu..., já ho zklamala,“ utřela si slzu z tváře, „ten člověk byl asi jediný, který si myslel, že za něco stojím.“
„To neříkej,“ opravila ji Marika, „co tvůj otec a máma?“
„Máma?“ podivila se Klára, „ta.., ta myslela celou dobu jen na sebe a na to, co si obléct na prdel. Jediný, co bylo jejím smyslem, bylo vytáhnout z otce co nejvíc prachů, aby vypadala dobře. To učení, to bylo pouze obyčejný maskování, aby si hrála na normální ženskou, ale toho chlapa, kterými měla místo táty, toho jí neodpustím.“
„No a otec?“ zeptala se Marika, „mám takový dojem, že si ho až moc idealizuješ!“
„Co? Kurva, co ty o něm víš?“
„Byl přece celou dobu pryč! Když jsi odešla z domu, nebyl tam. Kdyby byl opravdu tak skvělý, nenechal by tě spadnout až sem! Byl na tvém soudu? Zaplatil ti právníka?“
Klára mlčela. Nechtěla si připustit, že má Marika svým způsobem pravdu.
„Kláro!“ zatřepala s ní Marika, „Kláro!“
Podívala se na ni pohledem, jako kdyby Marika byla vina tím, že tu vlastně teď leží a nemůže ven. Po dlouhé době měla znovu chuť na fet. Něco v hlavě jí říkalo, že kdyby si píchla, bylo by jí dobře, zapomněla by na všechno, co jí teď trápí, život by se jí okamžitě rozjel a zlepšil. Dívala se na Mariku a něco jí říkalo, že jí Marika chce ublížit, chce ji vidět na kolenou a krvácet. Dokázala si představit, že jí v noci Marika ublíží. Přiváže ji k posteli a dovede na celu Dominiku. 
„O co ti jde?“ vykřikla na Mariku, „chceš mi znechutit to jediný, co mne pojí s okolním světem? Co o mém otci víš? Jak si ho dovoluješ soudit?“
„Kláro,“ řekla nevěřícně Marika, „a kolik ti vod něj přišlo balíků, dopisů? Kolikrát tady za tebou byl, kolikrát?“
„Že za tebou tady choděj davy!“ 
„Tak tos nemusela!“ řekla tiše Marika, „tos nemusela! Víš dobře, že jsem z toho zkurvenýho děcáku. Proč mi to předhazuješ?“
„Tak nesuď druhý!“ odsekla Klára, vyskočila ven z palandy a prudkým trhnutím srazila Mariku na záda. S takovou rychlostí, se kterou Marika vůbec nepočítala, ji sedla na břicho, koleny přilehla její ruce tak, aby se nemohla bránit a vykřikla: „nenavážej se do jedinýho člověka, kterýho mám ráda. Jestli to uděláš znovu, tak tě zabiju! Slyšíš? Je mi jedno, jestli tu budu smrdět o patnáct let víc, nebo míň. Stejně už nemám co ztratit!“ Vrazila Marice facku. Silnou a dobře mířenou.
„Ty,“ vykřikla Marika, „ty si myslíš, že když si obyčejná fetna, že si něco víc?“ Zabrala. Dala do toho poslední zbytky sil, které ji po tom leknutí zůstaly. Soustředila je na svůj podbřišek, kterým prudce trhla a převrátila Kláru na levý bok. Rychle vyskočila na nohy a špičkou pravé nohy kopla Kláru do břicha. Nečekala to. Zkroutila se do klubíčka. „A to jsem si myslela, že můžeme být kamarádky! Ale ty jsi stejná svině, jako všechny ostatní!“ Další rána směřovala znovu do břicha. Přiklekla ke Kláře a chytila ji oběma rukama za vlasy. „Tak se vzpamatuj a uvědom si, že já jsem na cele ta, která má tady větší váhu a větší sílu! Tak si to pamatuj! Nebo...“

pátek 2. června 2017

Kolotoč strachu 2

Dobře, dobře..., chtěli jste vědět, jak je daleko Kolotoč 2. Příběh je za polovinou a vypráví osud Kláry, která sedí za drogy a zabití... Pochopitelně popisuje také osud rodiny, která jejím uvězněním trpí... Tady máte ukázku bez opravných a korekčních zásahů (za chyby se omlouvám). Věřte, že snad do konce roku bude kniha hotova. Máte se nač těšit. JV
III. 
Potom, co Klára zmizela, zhroutil se mi svět. V práci to šlo od desíti k pěti, na nic jsem se nesoustředila. Měla jsem pocit, že mé dny mají snad osmačtyřicet hodin. Čas se totiž neskutečně vlekl. Připadala jsem si, že snad všichni okolo řeší jenom mne, můj rozvod a dceru, která se živí tím nejstarším řemeslem. Popadl mne neskutečně silný stihomam. Když jsem učila, podezírala jsem své žáky, že i oni vědí, že mám dceru na ulici. Dnes vím, že je to nesmysl, že ty děti nevěděly naprosto nic. 
Ten stihomam byl nesnesitelný. Dnes vím, že jsem si za to mohla sama, ale v tu chvíli jsem podezírala všechny okolo. Nejhorší to bylo ve chvílích, kdy jsem chodila nakupovat. Působila jsem asi hrozně vystrašeně, možná, že se mne ti lidé báli, nebo si ťukali na čelo, když mezi sebou viděli osobu, která má u kabátu zvednutý límec, na očích velké černé sluneční brýle i ve chvílích, kdy bylo venku pod mrakem. Trvale jsem se rozhlížela nalevo a napravo, nevěděla jsem totiž, odkud přijde výpad, kdo se mne zase zeptá, co je nového, co se děje s Klárou a co hodlám se svým zpackaným životem udělat. Na jeden z nákupních dnů ovšem nikdy nezapomenu. 
Vyšla jsem před supermarket, z nákupního vozíku vytáhla dvě tašky a měla jsem se k odchodu. 
„Paní učitelka Petrásková?“ 
V tu chvíli mi nebylo zřejmé, odkud se ta věta ozvala. Zírala jsem zmateně před sebe, očima jsem jezdila přes tmavé brýle po dlažbě. 
„Jste to vy, paní Petrásková?“ 
Zastavila jsem se a otočila se za sebe. Kousek ode mne stála vyšší žena v dlouhé sukni až po kotníky a v šedé neforemné halence. Vlasy svázané do culíku jasně dokazovaly, že žena nebyla již několik dlouhých měsíců u holiče, šedé prameny prozrazovaly starostlivost a problémy okolního světa kolem ní. Přes mohutné obruby velkých brýlí na mne koukala malá hnědá očka s popraskanými žilkami. Přistihla jsem se, že mi ta osoba připomíná jednu z Jehovistek, které stojí již několik let před místním kinem s časopisy v rukou a přesvědčením, že vnucováním víry všem okolo dojdou k blahodárnému spasení. 
„To..., to jsem já,“ potvrdila jsem, postavila jsem obě tašky na zem a dodala: „a kdo jste vy?“ 
Místo odpovědi jsem však obdržela něco, co jsem opravdu nečekala. Žena se rozpřáhla a vrazila mi dobře mířenou ránu pěstí. 
Z koutku úst mi vytryskl mohutný pramen temně rudé krve. Díky úderu jsem se kousla do jazyka. Sluneční brýle mi odletěly z nosu a dopadly na dlažbu přede mnou. 
„Co si to..., co si to dovolujete?“ vykřikla jsem, „já na vás zavolám policii!“
„Jen zavolejte, jen to udělejte! Však já jim řeknu, proč jsem to udělala, to se budou divit!“ křičela na celé kolo žena. Držela jsem se za bradu. Cítila jsem, jak pomalu natéká. 
„A co jsem vám proboha udělala?“ nezmohla jsem se v tu chvíli na nic jiného. 
„Vy? Vy jste se provinila jen tím, že jste zplodila tu neskutečnou a mizernou couru, jakou je vaše dcera! Je dobře, že je v base!“ 
„Proboha,“ rozklepala jsem se, „jak to jen můžete říct?“ 
„Jak? Jak?“ křičela a z kapsy vytáhla malou fotku. „Vidíte to? Vidíte to? To je moje patnáctiletá dcera. Ta vaše jí dala ten řízlej fet! Rozumíte? Moji holčičku..., moji holčičku to málem zabilo. Jak vůbec můžete v klidu chodit po týhletý zemi, když jste přivedla na svět někoho, jako je vaše dcera? Jak jen můžete s klidným svědomím žít, existovat a pobývat mezi normálními a slušnými lidmi. Hnusíte se mi!“ 
Otočila se a odkráčela. Tou ránou, kterou mi uštědřila, si asi potřebovala uklidnit svědomí, říkala jsem si. Uklidnit svědomí, že se i jí nepodařilo vychovat dítě dle jejich představ. Sedla jsem si do auta. Klepala jsem se po celém těle. Nejhorší věcí však bylo, že nikdo okolo se mne nezastal. Všichni dělali, jako kdybych neexistovala, jako kdyby se celý ten incident vlastně nestal.

úterý 9. května 2017

Názor na stav v domovech seniorů, 8. 5. 2017

O práci v domovech seniorů má veřejnost zkreslené představy. V loňském roce vznikl u nás v domově projekt Jedeme v tom společně, kdy v prvním ročníku jsme se seniory překonávali pomyslnou vzdálenost z Pradědu do Prahy, tj. 393 km.
Tehdy jsme zapojili 22 zařízení. Smyslem projektu bylo de facto vytáhnout seniory z postelí, naučit je vzájemné spolupráci, najít si přátele z jiných domovů a zejména pak zpříjemnit seniorům podzim života.
V roce 2017 jsme propojili již 53 zařízení napříč ČR i SR při překonávání pomyslné vzdálenosti 2000 km (Praděd – Paříž). Obzvláště slovenští kolegové si soutěž velmi užili. Máme radost, že tato myšlenka, kterou je propojovat seniory napříč organizacemi, dopadla dobře. Vznikla krásná přátelství. Z organizací se ozývají pozitivní zprávy o „rozchození dříve nepohyblivých klientů.“ Díky výše zmíněného projektu jsme společně s dalšími 53 organizacemi dokázali, že naše práce má svůj nezastupitelný význam.
Většinu domovů trápí řada problémů. Tím největším problémem je bolest našeho financování a provozu. Děvčata (muže do tohoto zaměstnání prostě nedostanete) konají nesmírně fyzicky a psychicky obtížnou práci za takřka minimální mzdu – ano, platové tabulky se svými částkami zastavily někde v roce 1995. Sehnat do této branže nového pracovníka, se nám jeví jako prakticky nemožné. MPSV po nás chce vysokoškolsky vedenou dokumentaci, ale za základní platy pod úroveň zabezpečení základní lidské existence. Toto by měla vláda řešit. Novomanželské půjčky, mateřská dovolená otců, podpora nepřizpůsobivých apod. asi vypadají lépe v médiích. Osobně to označuji jako sociální tunel – podpora lidí, kterým se nechce pracovat, místo podpory lidí, kteří se např. starají o seniory v domovech za minimální platy! Pokud se nezmění financování, netroufnu si ani odhadnout, kdo se za pár let bude o seniory v domovech starat! 
Zaměstnanci v sociálních službách si stále častěji nacházejí práci mimo sociální služby – za více peněz a méně zodpovědnosti.
Irituje mne, že před volbami je vždy žhavým tématem zvedání mezd učitelů. Až mne bude v českých nemocnicích operovat český (nikoliv ukrajinský) chirurg, až nebudou čeští policisté pracovat za nástupní plat 17 tisíc hrubého, tak pak ať má český kantor vyšší plat. 
Nevýhodou oproti učitelům je fakt, že pracovníci v sociálních službách „nekřičí“, neupozorňují na tento problém. Situace je však kritická. Naše práce, kdy připravujeme seniory na poslední cestu, je stejně důležitá, jako příprava dětí na budoucí život. Bohužel zjišťuji, že senioři, kteří již naší společnosti mnohé dali, jsou právě této naprosto lhostejní. Snad se nám přestanou v Praze hádat, řešit nesmyslné žabomyší spory, protože ty nás opravdu nezajímají. Snad jim konečně dojde, že i naše práce má smysl. (JV)

čtvrtek 1. prosince 2016

Ukázka Ve stínu levandule, 01. 12. 2016

Jde to těžko, čas s prckem je čím dál kratší, ale jde to. Píšu. Román Ve stínu levandule nabírá na obrátkách. Hlavní hrdinku Isabelle se postupně, čím hlouběji proniká do deníků svého dědečka, snaží okolí zlikvidovat. Příběh se začíná pomalu rozplétat. Všichni se můžete těšit na napínavý příběh, který vykoukne na světlo příští rok. Přináším Vám neupravenou ukázku ze strany 93. Pěkný den všem.
...
„Už toho mám dost!“ vykřikla Isabelle hlasitě, leč s jistou nervozitou v hlase ihned poté, co opětovně zaslechla podezřelé zvuky z terasy, které ji znovu vyrušily při čtení dědečkova deníku. Vzala do ruky brokovnici a natáhla ji. Do druhé ruky uchopila baterku ze stolíku opodál. Věděla, že jediné, co ji uklidní, je pokus překonat vlastní strach a obavu z neznámého. Bylo jí jasné, že musí vstát, odemknout dveře kuchyně a podívat se na terasu, jestli tam někdo okouní. Musí se tomu postavit. S namířenou brokovnicí před sebou se pomalu, krok za krokem, blížila ke vchodovým dveřím. Vnímala každý svůj krok. Snažila se našlapovat velmi potichu. Při druhém kroku se na okamžik zastavila, jako kdyby někdo přestřihl pomyslnou nit s časem. 
Poslouchala. 
Ano, slyšela kroky. Vnímala každičký zvuk a pohyb. Přistihla se, že slyší své srdce..., naprosto zřetelně, jako kdyby vyskočilo z těla, posadilo se ji na rameno a přilepilo se jí po celé ploše k uchu. Zhluboka dýchala. Věděla, že musí ty dveře otevřít. Musí vědět, kdo ji sleduje, kdo se ji snaží zastrašit, vyhnat ven z vesnice a přerušit tak její snažení. Přistoupila ke dveřím a uchopila do ruky studenou kliku. Chlad ji prolétl dlaní až do předloktí. Otevřela prudkým trhnutím dveře a kopnutím pravé nohy rozrazila síť proti mouchám. Světlo z ulice dopadalo jen několik málo metrů do zahrady. Rychle rozsvítila baterku a snažila se rozkoukávat kolem sebe. Zpozorněla. Ve tmě pod terasou zahlédla obrys postavy. Byla menší, spíše ženská, ale v té tmě to bylo obtížné rozeznat. Běžela tak nějak těžkopádně, jako kdyby měla potíže s klouby. Isabelle namířila brokovnici k nebesům a vystřelila.
„Už..., už se tady neukazuj! Slyšíš? Příště tu zbraň namířím na tebe!“ křičela do zahrady Isabelle. V okamžiku, kdy se otočila a chtěla jít zpět do domu, vykřikla. Hlasitě a z plna hrdla, jako kdyby jí šlo o život. Na dveřích doslova svítil černý hákový kříž namalovaný čerstvou barvou. Pod křížem byl velký a kostrbatý nápis VRAH. Pochopila, že jde pomalu, ale jistě do tuhého.

IV.
Rozhodla se, že kříž i nápis na dveřích ponechá. Nechtěla je mazat, věděla, že na to nejen nemá čas, ale také je to přece důkaz, prolétlo jí hlavou. Zavřela dveře a uzamkla je na dva západy. Posadila se zpět na židli a hluboce oddechovala. Kdo ji chtěl vidět, aby se posadila zpět na vlak do Paříže a odjela pryč, to jí stále nebylo jasné. Neuměla pochopit, proč se jí tolik bojí. Co je v dědečkových denících tak závažného? Proč se toho všichni tolik bojí? Pochopila, že jediné, co jí pomůže najít na tyto otázky jasnou odpověď, je číst! Číst dál a nenechat se od nikoho zastrašit. A hlavně Michel. Jak moc si právě vyčítala, že tu vedle ní není. Otevřela rozečtený deník. Snažila se myšlenky na Michela a na postavu, kterou viděla v přítmí zahrady, dostat z hlavy ven.

pondělí 5. září 2016

Ukázka z chystané detektivky

Ukázku Kolotoče strachu 2, kterou jsem před okamžikem sundal z FB, jste vetovali pozitivně. Díky Vám za to. Zároveň jste mi psali dotazy, jak bude vypadat detektivní příběh Rozčtvrcená. Byli jste neodbytní. Dobrá...první kapitola chystaného příběhu je tady (pozor, bez korektur a oprav). Zdravím Vás se svým psím přítelem Arturem a přeji pěkný týden.
Kapitola první: Nález 
I.

Srpen roku 2012 byl příjemný, asi tak, jak si jej každý školák či dospělý trávící dovolenou dokázal představit. 
Major Vrchlický seděl na lavičce u své zahradní chatky a přikusoval ke snídani obyčejný krajíc chleba s máslem, tak jak to činil každého rána od svého dětství. Díky tomuto zvyku mu kolegové přezdívali Krajíc. Zprvu, když se o této přezdívce dozvěděl, byl celkem vzteklý, ale poté si uvědomil, že je to ještě slušné označení. Mohl jistě dopadnout hůř. Mladému kolegovi, který na jejich oddělení sloužil krátce, říkali Hnědý krk, to za jeho podlézání veliteli. Vrchlický pochopil, že přezdívka Krajíc je ještě lepší variantou. Každý den se potutelně usmíval, když si na ni při snídani rozpomenul. 
Ranní rosa pomalu stoupala v podobě páry do výšin, slunce o sobě začínalo dávat vědět s jistým náznakem příjemného nadcházejícího dne. Zhluboka se nadechl. Čistý vzduch mu dělal dobře. Přestával kouřit, proto mu pobyt na zahradě mimo město velmi vyhovoval. Zároveň tu byl rád už proto, že jeho zlatému kokršpanělu Bretovi, kterému bylo třináct let, pohyb na čerstvém vzduchu plně vyhovoval. Nyní to staré psisko spokojeně leželo pod lavičkou. Byl stočený do klubíčka a tvrdě spal. Chrápal. 
Vrchlický vstal z lavičky a protáhl si záda. Měl třiašedesát let. Roky na oddělení vražd na něm byly znát. Měl i v tomto věku postavu, jakou by mu mohl kterýkoliv mladík závidět, jen kdyby jej ta záda tolik nebolela.
„Pojď, chlape,“ řekl Vrchlický Bretovi, „půjdeme se projít do lesa. Je osm, snad ještě nějaké houby najdeme.“
Vzal do ruky košík z okraje lavičky, nůž měl ze zvyku ve vestě, stejně jako zápisník s tužkou a mobil. Nebyl příznivcem nových technologií, ale syn Karel, který pracoval v Praze u reklamní agentury, mu telefon vnutil. Vrchlický po několika letech pochopil, že to není zase až tak od věci, mít utržené sluchátko neustále v kapse. Trpěl vysokou cukrovkou, musel si několikrát denně aplikovat inzulín. Snad z obavy o své zdraví věděl, že se prostě používání mobilu vyhnout nemůže. Ještě v době, kdy pracoval na oddělení vražd, zvládl používání počítače, firemní intranet i internet, ale mobilu se dlouho bránil. Vždy měl nachystán pro velitele argument, že stejně pořád sedí v kanceláři, na výjezdy jezdí s majorem Peřinou, mladým pětatřicetiletým kolegou, který bez Vrchlického nedal ani ránu. Peřina byl pravým opakem Vrchlického. Vysoký, ramenatý, v kapse dva telefony s připojením na internet, v autě moderní navigaci. Ten člověk se s počítačem snad i sprchoval. Možná proto se s Vrchlickým tak skvěle doplňovali. Byli jako jedno tělo, jedna mysl. Peřina dokonce před časem, kdy Vrchlický nuceně odešel do starobního důchodu, chtěl s prací u policie skončit. Hlavně, když mu velitel sdělil, že na místo Vrchlického dosadí praporčíka Novotného, neviděl Peřina v další práci jakoukoliv budoucnost. Vrclický mu odchod vymluvil, ale padly na to dvě lahve čistého fernetu. Novotného neměl na oddělení nikdo rád. Snažil se dostat na místo Vrchlického několik měsíců. Využil k tomu ty nejhorší možné postupy, pomluvy a … jak říkal Vrchlický … anální speleologii … ta mu šla neskutečně dobře. Pak už jen čekat na Vrchlického zaváhání v případu. 
Ano, jen špatná koordinace pohybu a hledání telefonu. Nic víc.
„Víš, že tvoje metody uznávám,“ odvětil velitel Prášek za velkým dřevěným stolem ve své kanceláři. 
„Tak proč si mne tady voláš?“ odvětil Vrchlický, posadil se na protější židli, která při dosednutí lehce zavrzala. Zadíval se veliteli Práškovi do tváře. „Nechápu, proč si mne voláš na kobereček jako nějakého malého fracka čerstvě po škole? To nemáš nic rozumného na práci?“
„Bedřichu,“ řekl rezignovaně Prášek, „nevykládej si to zle, tak to nikdo nemyslí.“
„Tak proč jsem tady?“
„Případ mrtvé Aničky Krásné...,“ nestačil dopovědět velitel.
„Co je s ním? Dělá na tom mladej Peřina, to snad víš,“ odsekl Vrchlický a pravou rukou si prohrábl plnovous.
„Vleče se to,“ odvětil Prášek, v ruce si pohrával s obyčejnou tužkou.
„Vleče?“ zasmál se sarkasticky Vrchlický, „do háje, však víš, proč! Už jsme ho skoro měli, kdyby se netáhlo to povolení k domovní prohlídce!“
„No právě,“ odsekl velitel. Tužku od vzteku ve své ruce přelomil vejpůl. 
„Jak no právě, jak no právě? Co tím, probůh, myslíš?“ rozčiloval se Vrchlický, vstal ze židle a dodal: „naprosto nechápu, o co se tady snažíš?“
„Kdyby si byl, Bedřichu, trošku modernější, mohl si zvednout telefon a vyřídit povolení k domovní prohlídce přes mobil. Státní zástupkyně ho mohla poslat mailem na ten debilní iPad, který s sebou ten mladej Peřina pořád tahá. Pak by vám ten hajzl nemusel zdrhnout! Ale ne, ty musíš hledat nejbližší telefonní budku, jako nějaký Poirot. A ten tvůj parťák, ten si nemůže vzít jiný telefon než ten bez vybité baterie, že? Vy jste teda dvojka!“
Vrchlický pomalu popošel ke dveřím.
„Víš, co ti řeknu, veliteli?“
Nechápavé výrazy obou tváří se potkaly tak nějak ve vzduchu, jako by se k sobě ty dva obličeje přilepily. 
„Cítím, že mne chceš vyhodit,“ řekl naprosto klidně Vrchlický, „cítím to už minimálně půl roku. Každej můj případ, každé vyšetřování zpochybňuješ.“
„To je pouze tvůj názor, Bedřichu. Ale pochop mě. Někdo zabije uprostřed supermarketu, uprostřed nejvyšší nákupní horečky, malou osmiletou holku, přišpendlí její tělo na dveře hajzlu a co my? My ho, kurva, po čtyřech týdnech nemáme! Volají mi tisíce novinářů, policejní prezident, o případ se zajímá i ministr vnitra! Co jim mám říct? Sorry, můj nejstarší, ale dobrý vyšetřovatel, se bojí mobilního telefonu, není už tak výkonný a pachatele, čtyřikrát soudně trestaného, si nechá zdrhnout jenom proto, že není schopen obratem jednat? Kurva, jdi do prdele!“
Vrchlický se nezmohl na slova odporu. Podíval se veliteli do očí, polkl a dodal: „dobře. Ehm, kdy mám odejít?“
Měl pocit, že na odpověď velitele, kterou svým způsobem očekával, čeká zbytečně dlouho.
„Ten případ bude společně s Peřinou dělat Novotný. Ne, nekomentuj to,“ reagoval Prášek, když zpozoroval, že se Vrchlický pomalu nadechuje. „Tvůj odchod bude hned zítra. Pozítří bude prvního. Na osobním si vyřiď papíry, budeme to brát jako odchod do důchodu. Stejně už půl roku přesluhuješ. A teď vypadni, nemám tu čas jenom pro tebe.“
Tak podlý a smutný odchod do penze si Vrchlický nepředstavoval.
Když z kanceláře velitele odcházel, neřekl jediné slovo.

II.
Ten rozhovor se mu přehrával v hlavě každého rána, když snídal a vzpomínal na dobu, kdy jej předchozí velitel označil téměř každoročně za nejlepšího detektiva oddělení vražd. Ale to už je dávno. Nechtěl na to vzpomínat pořád dokola. Život jde dál. Ale parťáka Peřiny mu bylo celkem líto. Vraha Aničky Krásné nemají doteď, alespoň tak mu to Peřina včera odpoledne telefonoval.
Mezitím se naštěstí nic dalšího nestalo, ale dokázal se vcítit do duše rodičů na jižním městě. Ta panika musela být strašná.
„Brete,“ zvolal Vrchlický na psa, který se zcela znuděně, jako kdyby si říkal, kam mne to zase ten člověk volá, zvedl a pomalu, tak trochu s nechutí, se odbelhal k brance ze zahrady. Vykoukl ven a vyběhl na louku do vysoké trávy. Vrchlického překvapilo, že je jeho pes dnes v tak dobré kondici. Nečekal to od něj. Ze včerejší vycházky se vrátili zhruba po hodině, Bret ovšem odpadl do svého pelechu velmi rychle, spal tvrdě až do rána. Vrchlický se přistihl, že psa několikrát nevědomky kontroloval i v noci. Měl obavy, že včerejší vycházka pro něj byla příliš dlouhá. Proto se rozhodl, že aby o čtyřnohého přítele, který je jeho poslední vzpomínkou na zesnulou manželku Kateřinu, nepřišel, dnešní procházku do blízkého lesa mírně zkrátí. 
Psa si s manželkou koupili jako štěně v době, kdy jejich syn ... jak říkávala Kateřina ... vylétl z rodného hnízda. Chtěli se společně o někoho nebo něco starat. Vědět, že když přijdou domů, někdo je přivítá. Bret Kateřinu přijal za svou rychleji, než bylo zvykem. Chodil pořád vedle ní, dokonce vedle ní i usínal. 
Když umírala, chtěla umřít doma, jen si tak prostě usnout ve své posteli. Bret ležel do poslední minuty vedle ní. Nechtěl Vrchlického ke Kateřině vůbec pustit. Vrčel na něj. Když Kateřina kvůli neskutečných bolestí sténala, Bret kňučel na celou ložnici tak žalostně, že by to rozplakalo i nejstudenějšího cynika. Po její smrti trpěl. Ležel na jejím místě postele celý den, nežral. Trvalo to několik dní, než projevil zájem o cokoli jiného. Proto se Vrchlický rozhodl, že bude trávit celé léto na chatě, do práce to bylo slabých padesát minut autem. A teď, kdy už několik týdnů v práci není, zde zůstal natrvalo. Ve městě dal klíče od bytu sousedce, aby se mu o byt přes léto postarala. Paní Kadláčková byla spolehlivá starší paní, která se s jeho Kateřinou dlouho přátelila, byla dokonce i na jejím pohřbu, stejně jako kolegové z oddělení. Jediný, kdo na pohřbu chyběl, byl Vrchlického velitel Prášek a mladý patolízal Novotný. 
„Brete!“ vykřikl Vrchlický po psovi, kterého nebylo ve vysoké trávě téměř vidět. 
„Brete!“ křičel znovu, ovšem poté si uvědomil, že jeho pes již špatně slyší. Proto zatleskal tak hlasitě, že se ptáci sedící na opuštěné plané jabloni uprostřed louky samovolně zvedli do výšky a odlétli neznámo kde. Bret pozvedl hlavu, snad aby zjistil, kde se jeho pán nachází, schoval se zpět do trávy a nebylo jej opět vidět.
„Psisko jedno zatracené,“ procedil mezi zuby Vrchlický a přidal do kroku. Když přešel celou louku a dorazil na začátek dubového lesa, Bret seděl u kraje a s pobaveným psím úsměvem svého pána pozoroval. 
„Ty uličníku,“ soptil Vrchlický, „oproti včerejšku si nějak ožil.“ Měl radost. Byl spokojený při pohledu na svého malého chlupatého přítele, když viděl, že se mu znovu, i přes vysoký psí věk, vrací energie do žil. Pohladil psa po hlavě, ten jeho ruku v rychlosti, tak trochu nečekaně, olízl a vběhl do hlubokého lesa. Tady měl Vrchlický o svém psu dokonalý přehled, les nebyl nějak nepřehledný, táhl se do mírného kopce, pod kterým se rozprostírala malá paseka se starou polorozpadlou hájenkou.
Vrchlický těkal očima po zemi v naději, že najde pěknou houbu. Do polévky, kterou si plánoval udělat k obědu, by se jistě několik kloboučků hodilo. Listí po zemi ovšem poskytovalo houbám dokonalé maskování, proto prošel bez dalšího hledání do kopce, kde jeho pes před okamžikem zmizel.
„Darebák,“ funěl Vrchlický pod svým plnovousem, „zase lajdačí na tom palouku.“ Vzpomněl si na to, jak před několika dny jeho Bret vběhl do haldy mokrého listí, schoval se do ní až po uši a válel se z jedné strany na stranu s neskutečným výrazem v psí tváři. Vrchlický pomalu přišel až na konec kopce a pohlédl dolů na palouk směrem k hájence.
K jeho překvapení však nespatřil psa v haldě oblíbného listí. Pes seděl u dveří hájenky a při zjištění, že se jeho pán na něj dívá, zaštěkal, začal se točit dokola a předními packami začal škrábat na dřevěné dveře před sebou. Dožadoval se Vrchlického přítomnosti. Další štěkání, více pronikající, uši drásající.
„Vydrž, chlapče!“ zvolal Vrchlický a opatrně scházel z kopce směrem k rozpadlé hájence. Bret ovšem nereagoval a kňučel znovu, více srdceryvně.
„Vydrž! Už se blížím,“ nestačil doříci Vrchlický, protože zakopl o velký masitý kořen. To způsobilo, že vlétl obličejem přímo do stejné haldy mokrých listů, ve které si před časem dělal jeho Bret novou přírodní postel. Když zvedl hlavu od mokré země, shrábl si přilepené listí z čela a pracně se postavil na nohy. Bret při pohledu na svého pána začal zběsile vrtět ocasem. 
„Už jdu,“ usmál se Vrchlický, „jen jsem si chtěl vyzkoušet, starý brachu, co se ti na té hroudě listí tolik líbí. Fuj. Smrdím jako prase!“
Pomalu s každým jeho krokem blíže dveřím staré hájenky se Bretovo chování jevilo jako při zásahu elektrickým proudem. Tancoval, skákal, ječel a škrábal předními packami dveře tak silně, že zanechával díky svým drápům hluboké vrypy.
„Co se děje, kamaráde?“ zeptal se tiše, a se značnou dávkou znepokojení vytáhl kapesník, kterým obalil svou dlaň. Možná tik díky dřívějšímu povolání, ale tomu nepřikládal váhu. Přes kapesník uchopil kliku, která byla potažena čímsi hodně mazlavým. Když pomalu, s mírnou dávkou obavy a nervozity otevíral dřevěné dveře, rezavé panty mírně zaskřípaly. Bret vrazil čumák mezi dveře a chtěl mermomocí dovnitř.
„Je tam někdo?“ zvolal Vrchlický a druhou rukou nahmatal nůž ve své kapse. „Haló, je tam někdo?“
Žádná odpověď. Jen ticho. Do nosu jej udeřil nepříjemný zápach. Kde jen už takový cítil?
Pootevřel dveře o něco více. Bret vběhl dovnitř, ale po vyjeknutí, jako kdyby mu někdo neznámý šlápl na přední packu, vyběhl zase ven a zůstal sedět před hájenkou v trávě. Vrchlický pomalu vešel dovnitř. 
Hliněná podlaha nesla viditelné stopy mohutného zápasu. Okno, které dovnitř vpouštělo jen nepatrné světlo, mělo rozbité sklo. Dle toho, že střepy nebyly rozházeny po zemi, odhadoval Vrchlický, že úder do skla byl proveden zevnitř. V místnosti nebyl nábytek, ten už dávno někdo rozkradl. V rohu byla pouze pohozená stará špinavá matrace, s promočenými koly uprostřed a zaschlými koláči temně rudé krve.
„To, to,“ koktal Vrchlický, „to se mi nechce líbit.“ Zběsile těkal očima po místnosti. Najednou mu pohled spočinul na starém plstěném pytli, který ležel ledabyle pohození hned v zádveří. Přistoupil k němu opatrně, jako kdyby se blížil ke kufříku s tlačítkem ke spuštění jaderné bomby. Přiklekl k pytli a opět s omotaným kapesníkem kolem ruky jej uchopil za spodní rožek a vysypal obsah na podlahu. V okamžiku, kdy na zem vypadla lidská hlava, vykřikl leknutím tak hlasitě, že se Bret před hájenkou rozštěkal. Vyběhl před hájenku a obsah snídaně vyvrhl okamžitě do trávy. 
„Bože,“ vyjelo z něho, „co to mělo být?“
Vytřeštěné oči, které na něj zíraly před chvílí, měly ve svém výraze zděšení naprosto stejné, jako viděl v očích Aničky Krásné. To byl ten výraz, který se mu poslední dobou neustále vybavoval v paměti. A teď ještě tohle. 
Za celou praxi na oddělení byly případy oddělovačů tím nejhorším, co kdy mohl vidět. Ano, oddělovači…, tak jim říkal. Nikdy ty případy nedostal z hlavy, nikdy se mu do nich nechtělo. Proto věřil, že teď, v penzi, tomu bude ušetřen.
Sáhl do kapsy pro mobil a vytočil číslo kolegy Peřiny.
Na kýženou polévku přestal mít chuť.

Vybraný příspěvek

Kolotoč 2 finišuje, 13. 10. 2017

Přátelé, Kolotoč 2 pomalu finišuje..., s prckem to jde těžko, ale snažím se, abyste příští rok mohli příběh držet v rukou! Přeji všem krásný...